Šatnář

Upřímnosti není nikdy dost, ale není pravdou, že všeho moc škodí, že mírnost vždy s nejlepší volbou se ruku v ruce vodí? Vyzvracet celou svou duši, nenechat si ani tajemství muší. Každý svůj pocit vykřičet ven a pak muset se chytat za hlavu a litovat své hlouposti obden? V přísaze věrnosti papežštější než papež být a všechny pochyby zapudit? Milovat a střídavě bát se zítřka a pak zas věčné štěstí slavit? A vlastně upřímnost jen v něčem nabídnout a ostatnímu se vyhýbat, lhát o neúspěchu a přesto mít pocit ubožáka? Jaká je na tohle páka? Jak se toho zbavit? Být lepším? Vyloučeno, pohodlný hlupák co sám sebe uvědoměle zabíjí. Vítejte u mne a přestaňte mi věřit! Vždyť je to jako v bažině se bořit – čím více se snažíte dostat se pryč, tím více se propadáte, to je lhaní. Plytkost, která mě zabíjí, sny které jsem nenaplnil a které buší do mé mysli s vtíravou pravdou a připomněním že jsem je mohl všechny realizovat. Skončím špatně, v nějaké šatně – šatnář co po ránu bude si číst snář nočních běsů a potom, o polední přestávce potajnu masturbovat do závěsů.