Motivační dopis z mozku

Je to krása je to hnus je to chutné je to hnus je to pěkné je to hnus je to hebké je to hnus je to moje je to hnus.
Jakoby se všechno proměnilo v hnus, STRAŠLIVÝ NEVKUS! Nevkus s vkusným názvem hovna v hlavě. Muzika hraje, tančíme. Tančíme v hovnech, tančíme v dešti, tančíme a zatímco jsme si hlídali správné držení partnerky déšť nadělal z hoven sračku. Pánové hudebníci, čvachtáčka! To je vám tanec skočný, tanec líbezně melodický, tanec melancholicky vyprovázející mozek jež dává vale kulaté věci na mém krku.
Je to skutečná komedie, komedie kde se nikdo nesměje. Ale proč? Hudba hraje, opona je zvednuta, dějství prvé je dávno za námi, snad i to druhé je už v řiti a před přestávkou, která nebude všichni čekají na onen pomyslný vrchol, dělovou kouli která se najednou zjeví odnikud a rozsekne tak všechno co se doposud odehrálo. Žehrajíce na nedostatek daru, sám si zahazujíc a potápějíc to co mu bylo dáno? Proč? Ze vzpupnosti? Proto, že nemá hudební sluch, neumí tančit? Nebo proto, že je prostě pohodlný povaleč, co místo toho aby se naučil kroky třeba i zpaměti, když už mu nebylo dáno, radši zahodí i to v čem vynikal, raději bude nad sebou samým plakat, raději přijme roli kašpárka, prostě proto že králové mají těžší cestu.
Hnusný hnus co je ve mně…
Krása
Tuhle blitku tady dám jen proto, že je tak nechutná a tak odstrašující že mě snad nakopne do mojí prdele a já něco udělám. Nutno poznamenat že už teď se za to stydím a je tedy nevhodné něco takového zveřejňovat, nicméně to by mělo být právě tou motivací…

Dárek-nedárek

Děkuji za možnost cítit se takhle krásně. Ironie? Hulvátství? Mentální zaostalost? Whatever, díky moc za tenhle hnus. Je to super, jako prase v bahně. Prase žere vlastní hovna. Já je žiju. Krása. Bueno. Havaj. Pohodička. Zvážněme trochu a řekněme si, k čemu jsem dospěl – k poděkování. Ano je to tak, k poděkování, protože takovýto přístup je pro mne darem. Zprvu se jevil kurevsky danajsky, ale teď vidím, že je to dar, který je darem skutečným. Z lásky? Spíš z blbosti, ale to neubírá ni na jeho účelnosti. Je to dar, který musí dozrát, proto možná předčasně rozhazuju konfety, ale vězte, že právě díky tomu bude jeho dospívání rychlejší. A až ten dar, stále dobře živený, stále se rozrůstající a sílící, dojde, bude bohatě odměněna trpělivost a všechny ty nádherné chvíle čekání a dar bude skutečně darem hodným někomu, komu přejete jen to nejlepší. Otázkou je mám-li si dělat starosti o toho kdo mne obdarovává, vím že to činí nevědomky a potom mu tento dar bude scházet, ano asi bych to měl řešit a lámat si hlavu, avšak stačí se podívat a chvíli se pozastavit u onoho daru, jež je pro mne vyráběn a odpověď je znát již nyní – není nutné se strachovat, štědrost je tady nevědomá a nevychylitelné přesvědčení od správné cesty nedává stejně možnost jakkoli zakročit. Tak tedy – obdarovávej mne jak jen můžeš – jednou ti poděkuju.

Důstojně nahý

Sedět, být špatně, cítit jak se cévy rozpínají a smršťují, být shrbený, čekat na jídlo, které přijde tama co před chvílí šlo dovnitř. Prostě Havaj… A co když přijde to, co by to všechno mělo změnit? Zatím přicházejí spíše další balvany do žaludku, ale co třeba se stane zázrak. Zázrak – tak z tohohle se mi chce blít ještě víc. Chce se mi blít ze sebe – nahého člověka uprostřed ničeho, všechno už jsem vydal, jestli něco chci, mám smůlu, nemůžu už vyjednávat, nemůžu nic nabídnout, ničím pohrozit, něčím překvapit, jsem nahý, směšný a zranitelný. Dal jsem do hry všechno, všechno co jsem měl – byl to risk, ale mě to za to stálo, alespoň jsem o tom byl přesvědčený, teď začínám pochybovat. Vydal jsem vše, abych nebyl podezříván, abych co nejjasněji demonstroval ryzost toho, co říkám a dělám a dávám. Teď mi to sráží vaz. Každý svého osudu strůjce. Slepě věříc, ještě jsem hrdě upozorňoval na svou nahotu a teď vidím, že to byla chyba, protože jsem nezajímavý zranitelný naháč, co nemá co nabídnout, čím překvapit, co vsadit do hry. Nikdy už znova něco podobného neudělám. Ne proto, že bych se bál té bolesti co vás stihne a která mě teď provází, ale prostě proto, že věřit můžete jen jednou. A moje důvěra je pryč. Důvěra je pryč a o to více je třeba opečovávat vlastní důstojnost, když už stojím nahý, budu stát hrdě vzpřímený. A proto, i když se stane to co by se možná mohlo stát, důstojnost už neodložím…

Sám

Když je vám tak blbě že se potřebujete někomu svěřit a nikdo takový tu není tak je to napiču… Buď musíte otravovat někoho, kdo o vašich problémech nic neví nebo má jen mlhavou představu a pak sledovat jak předstírá zájem nebo se ztrapňovat u toho kdo o tom ví všechno, ale nikdy nic takového nezažil a nechce se nechat vašimi problémy otravovat, prostě proto že je teď nemá. Ať se obrátíte kamkoli všichni zájem jenom předstírají a to je ještě horší než kdybyste drželi hubu a krok a nechali to v sobě… Je to takový pocit, který stejně nikomu nesdělíte, takový pocit, co prostě musíte zažít jinak nemá cenu si ani představovat jaké to asi je, protože to skončí tím, že se k těmhle sračkám nepřiblížíte ani zdaleka a utvoříte si místo toho bludnou představu, za kterou bych vás nejradši poblil. Alespoň byste viděli kousek ze mě, kousek z mého nitra. Takže až příště někdo budete chtít předstírat zájem nebo nepředstírat, ale už předem budete odsouzeni k nepochopení, tak vás pobliju. Jinak vás mám rád, ale v tomhle jak se ukázalo jste všichni k ničemu, ne že bych vás tímhle chtěl shazovat, každý by byl v tomhle napiču. Snad jedině opravdu člověk, který by se opravdu zajímal a opravdu poslouchal, ale to je nereálné už jen proto, že jsou to opravdu bublající návaly páchnoucích sraček co mě přelívají jako příboj a já vám ho chci zprostředkovávat a navíc je tak nepravidelný a tak častý, že by to vyžadovalo trpělivost světce, najít si čas a prokázat opravdovou soustrast nad mými stavy, kdykoli když přijdou. Někoho takového bych asi opravdu potřeboval, ale bohužel nikoho takového nemám a vlastně ani mít nechci, protože ze všech lidí co znám je jen velmi málo, kterým bych někým takovým dovolil být a z toho mála nikdo nepochopil mou nevyřčenou potřebu… Kamarádi jsou fajn, ale teď jste mi všichni nanic…

Vyznání ze sadu

Hrdlo stažené, přerývaně a přesto potichu dýchal. Nevěděla to. Nemohla to vědět, alespoň si to myslel. Nikdy pro něj nebyl problém mluvit, nikdy pro něj nebyl problém říci, co chce. Nikdy pro něj nebyl problém říct to tak aby mu vyhověli. Teď tu ale byla ona a jemu připadlo jako by všechny řeči, které ovládal byly chudé. Nic co znal, nepostačovalo pro to, aby jí popsal tenhle pocit. Pocit, při kterém se mu stáhne hrdlo, rozbuší srdce a ovládne jej pocit strachu, strachu, že jej přestává milovat, že ji zklamává, že chce být třeba s někým jiným, že třeba již přemýšlí o tom, že spolu nebudou. Pocit, kdy by dal všechno na světě za jediný okamžik, který by ji umožnil cítit přesně tohle, co právě cítí on. Nevěděl, jak jinak by to mohla zjistit. Nedokázal to popsat. Vždy když se ho zmocnil, přemýšlel, zda-li se má pokusit jí to říct, říct ji jak mu je. Avšak představa jak trapně by to asi vypadalo, jak by se na to zatvářila, jak jemu samotnému by to znělo tuctově, jej vždy odradila. Přemýšlel tedy jak to vysvětlit, jak popsat to co se mu stává poslední dobou stále častěji. Nevěděl. Vždy ze sebe dostal pouze, miluji tě. Mělo by to vyjadřovat vše, ale jemu se zdálo, že jsou tato dvě slova nedostačující, že nevyjadřují přesně to, co cítí. Chtěl něco, co by řeklo něco víc, něco co by znamenalo víc než jen pouhé, miluji tě. Chtěl něco, co by ji ukázalo, jak moc ji miluje a jak moc pro něj znamená, nevyvratitelný důkaz toho, že pokud je na světě někdo na kom mu záleží ze všech nejvíce, tak je to právě ona.


„…. Máš mojí důvěru, mojí lásku, moje všechno ve svých rukou, bezmezně ti důvěřuji, jen si uvědom, jak moc jsem toho na tebe naložil a jak moc opatrně se s tím musí zacházet. Ale to ty víš, protože jsi můj andílek, moje Katka, které jsem jako jedinému člověku na světě naložil tolik, které sem se jako jedinému člověku na světě takhle otevřel.“


Být blázen je šílené, být zamilovaný je hloupé, být závislý je zničující, být hloupý je super a být já je jako shnilá hruška.
Pocit brouka, který je obrácený vzhůru nohama a bezmocně kope, aby se mu nakonec stejně nepovedlo postavit, pocity jako po vypití žiraviny, něco není pořádku i když to není navenek zatím vidět, jediné co se stane je, že sebou seknete a je konec, nikoho tím nevyděsíte, prostě zhebnete a vypadáte v pohodě, rozežere vás to zevnitř. Jako ta shnilá hruška, vypadá fajn, možná je trošku scvrklá, ale jinak je navenek v pohodě. Jíst se ale nedá. Mě už si taky nikdo nedá, vybrat si mě může ale až okusí, zjistí. Je to trošku deprimující být vyřazen. Vyřazen ze hry, ze hry kterou jsem posral, prostě jsem měl všechno a jak to bývá se vším a u všeho, když si začnete myslet že o to nemůžete přijít, že to prostě nejde, tak se to stane. První si to neuvědomujete, ale pak přijde něco, co vám konečně otevře oči a to je kurevský okamžik, okamžik kdy jste kvůli vlastní zabedněnosti a slepotě už tak daleko, že se nedá zatáhnout za záchrannou brzdu a dostat zpět to o čem jste bývali tak bytostně přesvědčeni že patří jen a jen vám. Je pozdě a vy jste v píči. Jediné co zbyde je pocit jako byste vypili žiravinu, jako by vás zevnitř něco rozkládalo. Jste ta shnilá hruška. Vlastně jsem to já, jsem to já, já který se choval hloupě, já který toho teď lituje a já který se asi stejně nepoučím a zůstanu už takovým, takovým proč jsem ztratil to, co jsem měl. Bylo to krásné, ale bylo to příliš dlouhé, příliš dlouhé pro někoho kdo tak snadno zapomene co má, pro někoho kdo se tak hloupě a halasně ubezpečuje, že jemu se tohle nestane a potom je za hlupáka, nevím jak pro ostatní ale pro sebe určitě a pokud pro vás ne tak jste blbci. Všechno šlo opominout, ve všem jsem mohl selhat, mohl jsem všechno jen ne zapomenout jak cenné je to co mám, vždycky ať už by se stalo cokoli, bylo to tu pro mě, abych si mohl říct, že to nejdůležitější přece mám a všechno ostatní mi může být u prdele. Je k nevíře jak dokáže být člověk nabubřelým ignorantským idiotem přese všechna svá přesvědčení a hlasy okolí.
Byla krásná, je krásná, byla moje, já byl její, není moje, já jsem ničí. Ničí a nechci být něčí, chci být jen její. Dal jsem jí to co žádné jiné – důvěru, jenom jsem ji o tom zapomněl ubezpečovat, zapomněl jsem se podle toho chovat, zapomněl jsem, že o to nejlepší co mě v životě potkalo se musím starat a pečovat o to, zapomněl jsem, že to není samozřejmost. Nedivím se, že to dopadlo právě takhle.
Je úžasné, ocitnout se najednou na zemi, jako Alenka ve světě bez zrcadel, v tom posraně jasném světě, kde si konečně uvědomíte, o co vlastně jde. A já si to uvědomil a zabylo mi zle, zle ze sebe sama. Jak krásnou růži jsem měl a byl jsem jako zahradník, který si myslí, že je to kaktus a tak jí nezalívá, jako malý princ, který si zapomněl, že je opravdu jedna jediná v celém vesmíru. S tímhle prozřením jde ruku v ruce zábavné zjištění toho, jak rád bych se teď staral, jak rád bych teď zalíval, ale není co, protože růže uvadla. Chtěl bych být lepším zahradníkem…

Alkohol

Milujíc sám sebe, setrvávajíc v přeludu, že je výjimečným a přitom sám sobě vlastním popravčím. Pomalu sleduje, jak přicházejí první příznaky, první ty, kterých si nikdo nevšimne. Odbude je mávnutím ruky, ale sebe sama nedokáže přesvědčit vytáčením, výmluvami, či prostým odvrácením od tématu jako své přátele. On sám ví jak je na tom. Ví to, a přesto si namlouvá, že to nic není, sveřepě zatlačuje pocity vinny co nejdále za kopu úkolů, které na sebe naloží. A když nejsou povinnosti, které stejně obchází, je tu jedna jistá věc, která pomůže zapomenout. Zapomenout na vinu a zároveň ji v oněch pár nastalých jasných okamžicích tak nepříjemně prohloubit a posunout celé tohle bytí a utíkání dál, blíž k místu, z něhož už není návratu. Vlastně už ani neví, jestli tohle místo neminul dávno.
Celé je to tak trochu podivné, začátek byl divoký, prokletý básník dneška, jazyk ostrý jako břitva, v hlavě tisícero plánů. Postupně jakoby se z břitvy stával nožík, se kterým stěží upižláte chleba a plány ustoupily za jeden, který nahradí všechny ostatní. Chlácholíc se, že je stále schopen sebereflexe si již není jist oním novodobým prokletým básníkem, kterého společnost mele ve svém soukolí a on i přesto jako jeden z mála vidí svět bez brýlí s barevnými skly. Už si není jistý, zda-li se může schovávat za tuto vznešenou masku prozření. K čemu jsou všechna ta města, která viděl, k čemu jsou lidé, kteří mu podsouvají jeho bystrost, on sám ví nejlépe, že bystrým býval a teď už snad jde těžit jen z trosek, které uvízly v paměti a čím dále více se stávají obnaženějšími a nápadnějšími až všichni uvidí, že tady je osobnost postavena na skvělých základech podkopána, podemleta a že zbyly jen rozvaliny, z kdysi na pohled nezničitelných pilířů. Ten den přijde a až přijde, nebude mít už nejmenší smysl pro něco nebo pro někoho se pokoušet hrát tuhle hru. Představení skončí a zbude jediná jistota. Jediná špatná cesta. Alkohol.