Důstojně nahý

Sedět, být špatně, cítit jak se cévy rozpínají a smršťují, být shrbený, čekat na jídlo, které přijde tama co před chvílí šlo dovnitř. Prostě Havaj… A co když přijde to, co by to všechno mělo změnit? Zatím přicházejí spíše další balvany do žaludku, ale co třeba se stane zázrak. Zázrak – tak z tohohle se mi chce blít ještě víc. Chce se mi blít ze sebe – nahého člověka uprostřed ničeho, všechno už jsem vydal, jestli něco chci, mám smůlu, nemůžu už vyjednávat, nemůžu nic nabídnout, ničím pohrozit, něčím překvapit, jsem nahý, směšný a zranitelný. Dal jsem do hry všechno, všechno co jsem měl – byl to risk, ale mě to za to stálo, alespoň jsem o tom byl přesvědčený, teď začínám pochybovat. Vydal jsem vše, abych nebyl podezříván, abych co nejjasněji demonstroval ryzost toho, co říkám a dělám a dávám. Teď mi to sráží vaz. Každý svého osudu strůjce. Slepě věříc, ještě jsem hrdě upozorňoval na svou nahotu a teď vidím, že to byla chyba, protože jsem nezajímavý zranitelný naháč, co nemá co nabídnout, čím překvapit, co vsadit do hry. Nikdy už znova něco podobného neudělám. Ne proto, že bych se bál té bolesti co vás stihne a která mě teď provází, ale prostě proto, že věřit můžete jen jednou. A moje důvěra je pryč. Důvěra je pryč a o to více je třeba opečovávat vlastní důstojnost, když už stojím nahý, budu stát hrdě vzpřímený. A proto, i když se stane to co by se možná mohlo stát, důstojnost už neodložím…