Motivační dopis z mozku

Je to krása je to hnus je to chutné je to hnus je to pěkné je to hnus je to hebké je to hnus je to moje je to hnus.
Jakoby se všechno proměnilo v hnus, STRAŠLIVÝ NEVKUS! Nevkus s vkusným názvem hovna v hlavě. Muzika hraje, tančíme. Tančíme v hovnech, tančíme v dešti, tančíme a zatímco jsme si hlídali správné držení partnerky déšť nadělal z hoven sračku. Pánové hudebníci, čvachtáčka! To je vám tanec skočný, tanec líbezně melodický, tanec melancholicky vyprovázející mozek jež dává vale kulaté věci na mém krku.
Je to skutečná komedie, komedie kde se nikdo nesměje. Ale proč? Hudba hraje, opona je zvednuta, dějství prvé je dávno za námi, snad i to druhé je už v řiti a před přestávkou, která nebude všichni čekají na onen pomyslný vrchol, dělovou kouli která se najednou zjeví odnikud a rozsekne tak všechno co se doposud odehrálo. Žehrajíce na nedostatek daru, sám si zahazujíc a potápějíc to co mu bylo dáno? Proč? Ze vzpupnosti? Proto, že nemá hudební sluch, neumí tančit? Nebo proto, že je prostě pohodlný povaleč, co místo toho aby se naučil kroky třeba i zpaměti, když už mu nebylo dáno, radši zahodí i to v čem vynikal, raději bude nad sebou samým plakat, raději přijme roli kašpárka, prostě proto že králové mají těžší cestu.
Hnusný hnus co je ve mně…
Krása
Tuhle blitku tady dám jen proto, že je tak nechutná a tak odstrašující že mě snad nakopne do mojí prdele a já něco udělám. Nutno poznamenat že už teď se za to stydím a je tedy nevhodné něco takového zveřejňovat, nicméně to by mělo být právě tou motivací…