Alkohol

Milujíc sám sebe, setrvávajíc v přeludu, že je výjimečným a přitom sám sobě vlastním popravčím. Pomalu sleduje, jak přicházejí první příznaky, první ty, kterých si nikdo nevšimne. Odbude je mávnutím ruky, ale sebe sama nedokáže přesvědčit vytáčením, výmluvami, či prostým odvrácením od tématu jako své přátele. On sám ví jak je na tom. Ví to, a přesto si namlouvá, že to nic není, sveřepě zatlačuje pocity vinny co nejdále za kopu úkolů, které na sebe naloží. A když nejsou povinnosti, které stejně obchází, je tu jedna jistá věc, která pomůže zapomenout. Zapomenout na vinu a zároveň ji v oněch pár nastalých jasných okamžicích tak nepříjemně prohloubit a posunout celé tohle bytí a utíkání dál, blíž k místu, z něhož už není návratu. Vlastně už ani neví, jestli tohle místo neminul dávno.
Celé je to tak trochu podivné, začátek byl divoký, prokletý básník dneška, jazyk ostrý jako břitva, v hlavě tisícero plánů. Postupně jakoby se z břitvy stával nožík, se kterým stěží upižláte chleba a plány ustoupily za jeden, který nahradí všechny ostatní. Chlácholíc se, že je stále schopen sebereflexe si již není jist oním novodobým prokletým básníkem, kterého společnost mele ve svém soukolí a on i přesto jako jeden z mála vidí svět bez brýlí s barevnými skly. Už si není jistý, zda-li se může schovávat za tuto vznešenou masku prozření. K čemu jsou všechna ta města, která viděl, k čemu jsou lidé, kteří mu podsouvají jeho bystrost, on sám ví nejlépe, že bystrým býval a teď už snad jde těžit jen z trosek, které uvízly v paměti a čím dále více se stávají obnaženějšími a nápadnějšími až všichni uvidí, že tady je osobnost postavena na skvělých základech podkopána, podemleta a že zbyly jen rozvaliny, z kdysi na pohled nezničitelných pilířů. Ten den přijde a až přijde, nebude mít už nejmenší smysl pro něco nebo pro někoho se pokoušet hrát tuhle hru. Představení skončí a zbude jediná jistota. Jediná špatná cesta. Alkohol.