Sám

Když je vám tak blbě že se potřebujete někomu svěřit a nikdo takový tu není tak je to napiču… Buď musíte otravovat někoho, kdo o vašich problémech nic neví nebo má jen mlhavou představu a pak sledovat jak předstírá zájem nebo se ztrapňovat u toho kdo o tom ví všechno, ale nikdy nic takového nezažil a nechce se nechat vašimi problémy otravovat, prostě proto že je teď nemá. Ať se obrátíte kamkoli všichni zájem jenom předstírají a to je ještě horší než kdybyste drželi hubu a krok a nechali to v sobě… Je to takový pocit, který stejně nikomu nesdělíte, takový pocit, co prostě musíte zažít jinak nemá cenu si ani představovat jaké to asi je, protože to skončí tím, že se k těmhle sračkám nepřiblížíte ani zdaleka a utvoříte si místo toho bludnou představu, za kterou bych vás nejradši poblil. Alespoň byste viděli kousek ze mě, kousek z mého nitra. Takže až příště někdo budete chtít předstírat zájem nebo nepředstírat, ale už předem budete odsouzeni k nepochopení, tak vás pobliju. Jinak vás mám rád, ale v tomhle jak se ukázalo jste všichni k ničemu, ne že bych vás tímhle chtěl shazovat, každý by byl v tomhle napiču. Snad jedině opravdu člověk, který by se opravdu zajímal a opravdu poslouchal, ale to je nereálné už jen proto, že jsou to opravdu bublající návaly páchnoucích sraček co mě přelívají jako příboj a já vám ho chci zprostředkovávat a navíc je tak nepravidelný a tak častý, že by to vyžadovalo trpělivost světce, najít si čas a prokázat opravdovou soustrast nad mými stavy, kdykoli když přijdou. Někoho takového bych asi opravdu potřeboval, ale bohužel nikoho takového nemám a vlastně ani mít nechci, protože ze všech lidí co znám je jen velmi málo, kterým bych někým takovým dovolil být a z toho mála nikdo nepochopil mou nevyřčenou potřebu… Kamarádi jsou fajn, ale teď jste mi všichni nanic…