Vyznání ze sadu

Hrdlo stažené, přerývaně a přesto potichu dýchal. Nevěděla to. Nemohla to vědět, alespoň si to myslel. Nikdy pro něj nebyl problém mluvit, nikdy pro něj nebyl problém říci, co chce. Nikdy pro něj nebyl problém říct to tak aby mu vyhověli. Teď tu ale byla ona a jemu připadlo jako by všechny řeči, které ovládal byly chudé. Nic co znal, nepostačovalo pro to, aby jí popsal tenhle pocit. Pocit, při kterém se mu stáhne hrdlo, rozbuší srdce a ovládne jej pocit strachu, strachu, že jej přestává milovat, že ji zklamává, že chce být třeba s někým jiným, že třeba již přemýšlí o tom, že spolu nebudou. Pocit, kdy by dal všechno na světě za jediný okamžik, který by ji umožnil cítit přesně tohle, co právě cítí on. Nevěděl, jak jinak by to mohla zjistit. Nedokázal to popsat. Vždy když se ho zmocnil, přemýšlel, zda-li se má pokusit jí to říct, říct ji jak mu je. Avšak představa jak trapně by to asi vypadalo, jak by se na to zatvářila, jak jemu samotnému by to znělo tuctově, jej vždy odradila. Přemýšlel tedy jak to vysvětlit, jak popsat to co se mu stává poslední dobou stále častěji. Nevěděl. Vždy ze sebe dostal pouze, miluji tě. Mělo by to vyjadřovat vše, ale jemu se zdálo, že jsou tato dvě slova nedostačující, že nevyjadřují přesně to, co cítí. Chtěl něco, co by řeklo něco víc, něco co by znamenalo víc než jen pouhé, miluji tě. Chtěl něco, co by ji ukázalo, jak moc ji miluje a jak moc pro něj znamená, nevyvratitelný důkaz toho, že pokud je na světě někdo na kom mu záleží ze všech nejvíce, tak je to právě ona.


„…. Máš mojí důvěru, mojí lásku, moje všechno ve svých rukou, bezmezně ti důvěřuji, jen si uvědom, jak moc jsem toho na tebe naložil a jak moc opatrně se s tím musí zacházet. Ale to ty víš, protože jsi můj andílek, moje Katka, které jsem jako jedinému člověku na světě naložil tolik, které sem se jako jedinému člověku na světě takhle otevřel.“


Být blázen je šílené, být zamilovaný je hloupé, být závislý je zničující, být hloupý je super a být já je jako shnilá hruška.
Pocit brouka, který je obrácený vzhůru nohama a bezmocně kope, aby se mu nakonec stejně nepovedlo postavit, pocity jako po vypití žiraviny, něco není pořádku i když to není navenek zatím vidět, jediné co se stane je, že sebou seknete a je konec, nikoho tím nevyděsíte, prostě zhebnete a vypadáte v pohodě, rozežere vás to zevnitř. Jako ta shnilá hruška, vypadá fajn, možná je trošku scvrklá, ale jinak je navenek v pohodě. Jíst se ale nedá. Mě už si taky nikdo nedá, vybrat si mě může ale až okusí, zjistí. Je to trošku deprimující být vyřazen. Vyřazen ze hry, ze hry kterou jsem posral, prostě jsem měl všechno a jak to bývá se vším a u všeho, když si začnete myslet že o to nemůžete přijít, že to prostě nejde, tak se to stane. První si to neuvědomujete, ale pak přijde něco, co vám konečně otevře oči a to je kurevský okamžik, okamžik kdy jste kvůli vlastní zabedněnosti a slepotě už tak daleko, že se nedá zatáhnout za záchrannou brzdu a dostat zpět to o čem jste bývali tak bytostně přesvědčeni že patří jen a jen vám. Je pozdě a vy jste v píči. Jediné co zbyde je pocit jako byste vypili žiravinu, jako by vás zevnitř něco rozkládalo. Jste ta shnilá hruška. Vlastně jsem to já, jsem to já, já který se choval hloupě, já který toho teď lituje a já který se asi stejně nepoučím a zůstanu už takovým, takovým proč jsem ztratil to, co jsem měl. Bylo to krásné, ale bylo to příliš dlouhé, příliš dlouhé pro někoho kdo tak snadno zapomene co má, pro někoho kdo se tak hloupě a halasně ubezpečuje, že jemu se tohle nestane a potom je za hlupáka, nevím jak pro ostatní ale pro sebe určitě a pokud pro vás ne tak jste blbci. Všechno šlo opominout, ve všem jsem mohl selhat, mohl jsem všechno jen ne zapomenout jak cenné je to co mám, vždycky ať už by se stalo cokoli, bylo to tu pro mě, abych si mohl říct, že to nejdůležitější přece mám a všechno ostatní mi může být u prdele. Je k nevíře jak dokáže být člověk nabubřelým ignorantským idiotem přese všechna svá přesvědčení a hlasy okolí.
Byla krásná, je krásná, byla moje, já byl její, není moje, já jsem ničí. Ničí a nechci být něčí, chci být jen její. Dal jsem jí to co žádné jiné – důvěru, jenom jsem ji o tom zapomněl ubezpečovat, zapomněl jsem se podle toho chovat, zapomněl jsem, že o to nejlepší co mě v životě potkalo se musím starat a pečovat o to, zapomněl jsem, že to není samozřejmost. Nedivím se, že to dopadlo právě takhle.
Je úžasné, ocitnout se najednou na zemi, jako Alenka ve světě bez zrcadel, v tom posraně jasném světě, kde si konečně uvědomíte, o co vlastně jde. A já si to uvědomil a zabylo mi zle, zle ze sebe sama. Jak krásnou růži jsem měl a byl jsem jako zahradník, který si myslí, že je to kaktus a tak jí nezalívá, jako malý princ, který si zapomněl, že je opravdu jedna jediná v celém vesmíru. S tímhle prozřením jde ruku v ruce zábavné zjištění toho, jak rád bych se teď staral, jak rád bych teď zalíval, ale není co, protože růže uvadla. Chtěl bych být lepším zahradníkem…