Já nevím...

Neutuchající pocit hnusu a odporu, knedlíky v krku??? Jo jasně jen se směj a e to zaseklo!!! Chcípni!!! Zkurvený word, všecko je to nahovno. Nechodím do školy, piju jako duha, smrdí mi boty, hulím a ničeho si nevážím…
Ničeho si nevážit, všechno zlehčovat, na důležité věci zapomínat, chyby zapíjet a potlačovat, hulit aby se bylo jak postavit, postavit tam kam takový kanón patří. Košilku a horní knoflíček rozepnout, dobrýma lidma opovrhnout jen proto, aby ses nemusel cítit tak blbě. Názory brát druhým z huby a s halasem je vkládat do vlastní gemby. A pak napsat tyhle hovna aby se nakonec řeklo, že ono v něm stejně něco je, ale v něm je hovno, tak si všichni naserte!!! Stejně to nikdo nečte… Omg je to BLBÉ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
A stejně to s hrozným pocitem vlastní jedinečnosti začne na novo, a když přijde ten pocit skvělého uvolnění tak se z něj stane zase to co vždycky. Neřízená střela. A pak přijde ráno a kurevské výčitky a potom občas tohle, když jeden den vynechá tak tohle… Kurvaaaaa

Život na Turkmenistán

A kdyby tady byl někdo, kdo by mi byl ochoten říct něco pěkného, asi by mě to ještě více nasralo. Nejraději jsem sám. Jsem rád sám v takových situacích. Nesnáším pomyšlení na to, že jednou budu bezdomovec. Opravdu mě to děsí – smetí, špína, zima, otravní lidi, žádný záchod, jedny a ty samé hadry, hrozné víno. Než bych takhle skončil, radši odejdu pást ovce do Turkmenistánu. Ale tam by to bylo asi to samé, smetí, špína, zima, otravní lidi, žádný záchod, jedny a ty samé hadry, hrozné víno. Turkmenistán je na hovno. Být bezdomovec je na hovno. Co mi zbývá? Možnosti jsou vyčerpány, poslední peníze jsou utraceny, lano je koupeno, uvázáno v prázdné stodole nějaké staré báby. Hlava je vstrčena dovnitř, židlička je zvrácena a tělo se škube v důsledku kurevsky špatného přívodu kyslíku. Tak končí život jednoho člověka, který zkusil vše, ale přežít prostě nešlo. I to se stává, ať se člověk snaží jak chce, když je život na Turkmenistán, nejde to jinak.

Čaroprdel

Nejedeme do Rakouska. Pojeďme do prdele. Kdyby byla Prdel tak bych tam jel. Jel bych tam a byl bych v Prdeli. Haleluja by se neslo krajinou a lidé by si dlouhé roky vyprávěli, jak Adam jel do Prdele a živ se odtama nevrátil, protože ho tam zaklela zlá čarodějnice. Není radno jezdit do prdele. To ví každý. V prdeli žije čarodějnice.

Lhář

Zase jeden z těch večerů kdy mu slova plula hlavou, jen tak šla za sebou a on se jen divil, proč ho napadají zrovna tyhle divná slova. Slova, slova, slova. Prostě slova a pořád slova a tak dál. Slov nebude nikdy dost na to aby se vykecal z toho, v čem právě byl. Lhal všude, všem a pořád. Slova používal jako štíty proti lidem, kteří mu chtěli ublížit. Lhal jako když tiskne. Jako když tiskne slova. Tisíce slov, tisíce lží. Tiskl tak moc, až se sám zamotal do lží. Cokoli udělal, cokoli řekl, muselo být nutně lží, aby se to shodovalo s tím co se stalo v minulosti, kdy lhal. Nemohl z toho ven, připadal si jako prázdá nádoba, která jen na sebe kupí lži. Uvnitř nic, na venek pěkné malování.

Metro

Stříleli po všech a pořád a všecko to začalo v metru. V metru je totiž zvláštní atmosféra. A je to tím tlakem. Tím jak vás ovane čerstvý vzduch, když přijíždí metro a vy si říkáte čerstvý vzduch a přitom čerstvý není, je to ten samý posraný vzduch, který je celou dobu kolem vás, jenom ho uvede do pohybu to posrané metro. No a tak to začlo. Vzduchem. Někdo si řekne, blbost. Ale kdyby s tím někdo něco dělal předtím, kdyby se o to někdo zajímal, nemuselo by tolik lidí zemřít. Ted do nich střílí a jim teče krev úplně jinde než by měla.

Já

Pouští své mysli jdoucí bos, v suchém suchu jak poslední nuzák žebrající o kůrku chleba. Sám a přeci odsuzován davy, hladov k smrti a přitom se dávíce zvratky, nihilisticky naladěn a přesto pln očekávání, že se vše v dobré obrátí. Odsouzen k bytí na svobodě, blízkými k nesnesení milován a přesto sám. Smrt není řešením, smrt je prohrou a přesto, co je snadnější než smrt, co je osvobodivší více než náruč zubaté smrtky, která kolem sebe zuřivě máchá kosou, aby vytrhala duše těm co tady tak moc chtějí zůstat a rozpolcené uhnívající individua, zde nechává. Snad se jich štítí, či snad pohrdání se ji zračí v oku, když si nás nenápadně prohlíží? Jen ať. Jen ať si mě tu nechá, já si počkám, až si sama pro mou černou duši přijde, nevydám se jí vstříc, ani kdybych byl sebe více odsuzován, sebe více trýzněn vlastní sebelítostí, sebe více milován milovanými, které zklamávám. Falešnou masku sobě nasazujíc vydávám se znovu a opět hrát svou roli, ve které zklamávám ostatní, snad i sebe a to je to proč píši tyto řádky. Jsem vyvrhelem, ničím jiným než nepochopeným, který nenabízí nic k pochopení.

Mít tak alespoň vlastní planetku

Seděl tam v zaplivané putyce, manšestrovou bundu s vydřenými lokty přehozenou přes židli. Pálil cigáro a dírou mezi žlutými zuby vypouštěl dým. Hlt piva. Už páté. Oplácaná servírka se jako vždycky začínala pomaličku měnit v kundu, se kterou by rád strávil dnešní noc. Ještě dvě piva a bude ochoten zaplatit. Kostičkovaný ubrus byl čistý snad jen tehdy, když vyjel z pásů jakési továrny a i tomhle pochyboval. Omítka opadávala, ale nebylo to nic hrozného, stejně, co to tu Frank znal, tak tu bylo tak zakouřeno, že na nějaké posrané omítce vůbec nezáleželo. Už zase se snažil vypadat jako by byl něčím víc než ostatní, snažil se tvářit, že on k té opilecké lůze nepatří, on ne. On je něco víc. Věděl, že to není pravda a taky věděl že tím, že se snaží tvářit jako chlápek s posláním nikoho nepřesvědčí. Proč to kurva dělá, když to ví. Chtěl přesvědčit sebe. A občas se mu to kurva dařilo. Pak ale přišly tyhle chvíle, obvykle po pátém pivu, když byl sám, oplácaná servírka mu začala připadat jako kunda, se kterou by chtěl strávit dnešní noc a po dalších dvou pivech bude ochoten i zaplatit. Hergot byl úplně na hovno, stejně jako všichni ti kolem – nikdy nic nedokázal a chtěl na to zapomenout tak chlastal. Seděl tam a přemýšlel nad knížkou co četl když byl mladší. Malý princ cestoval po planetkách a na jedné z nich našel opilce, pil aby zapomněl. Frank se cítil mizerně, kdyby tak měl aspoň tu posranou planetku.

Čekání

Čekám a nevím nač. Čekám a nevím proč. Čekám na něco, co nepřijde. Přesto čekám. Čekám, i když každičká část mého já chce jít. Čekám. Čekám proto, abych nezklamal své blízké, čekám, abych neudělal hloupost? Ano, čekám. Toto čekání si krátím myšlenkami, kdy přijde čas, kdy nebudu muset čekat. Přijde? Zdá se mi to snad nebo většina lidí čeká celý svůj život? Čekání se pro ně stává přirozeností. Čekají, poněvadž kdo nečeká, nemůže býti přijat do společnosti, společnosti čekatelů. Do společnosti, která obdivuje ty, co nečekali. Nečekali a šli. Je to lehké? Ne. Alespoň pro mne ne. Čekám a je mi na zvracení. Čekám a mluvím o odchodu. Ale stále čekám. Čekám jen na vhodnou chvíli. Vlastně čekám na chvíli, kdy mi ono čekání připadne samozřejmostí a já se s ním budu moci smířit. Čekám a čekat budu. Umřu jako nedočkavý čekatel. Jako Idiot…

Metař?

Je to jeden z těch dnů kdy sedíte a čumíte do blba a říkáte si, že jste tu úplně zbytečně. Na světě žije 6 miliard lidí a vy jste jeden z nich, jeden z šesti miliard. Z šesti miliard. A pořád to roste. Za pět let budete jedni ze sedmi miliard. Z toho plyne, že za pět let tady bude každý z nás miliardkrát postradatelný. Je to mazec, sekec mazec. A pak najednou ve vás začne dýmat naděje, že jste něčím jiný, něčím výjimečný. Vždyť každý člověk je něčím výjimečný. A každý z nás žije pro něco jiného, každý má jiné cíle, jiné hodnoty, jiné představy o ideálním životě, o tom jak se seberealizovat, jak si užít život. Hovno, každý jsme stejní, jen společnost, jejíž jsme součástí si nás přetvořila k obrazu svému, pomalu ale jistě nás začala zpracovávat a hníst již od ranného dětství až z nás udělala v jádru zcela stejné lidi, lišící se jen v detailech. Pokud položím tisíce lidem stejnou otázku – Kdyby se vaše dítě stalo metařem byli byste šťastni? Odpověď v 99,9 % by byla stejná – Ne. Proč? Protože metař nemůže být šťastný člověk. Metař je většinou opilec, který si vydělává na láhev alkoholu při sezónních pracech, je to spodina, má málo peněz, zanedbává děcka, bije ženu, je špinavý, má maximálně základní školu, pokud vůbec, určitě byl několikrát ve vězení a kdyby se s nějakým takovým dalo vaše dítko do řeči měli byste z toho šok. Tak a je to. Vyřízeno, hotovo. Metař – odpad lidstva, spodina, pobuda a nebezpečný živel…. Co když je metař mladý inteligentní a bystrý kluk, co vystudoval historii, projezdil půlku světa, plynně hovoří třemi jazyky a před jménem má napsáno magistr? Prostě ho jen baví zametat. Myslíte si, že je to blbost? Seru na vás. Seru na vás všechny a abych vám to dokázal tak budu metařem.

A kurva, sem si to teď přečetl a zjistil jsem, že se předtím musím stát tím mladým inteligentním týpkem co je magistr… Kurva. I tak na vás seru…

Jo a přečetl sem si to ještě jednou a vůbec s tím nesouhlasím. Asi budu fakt metař…

Boty - písnička ke které potřebuju složit hudbu a kterou jsem napsal pro Katku, protže ji mám rád

Poblil jsem si boty, boty do roboty, boty. Boty kurva boty. Strašné boty. Hrozné boty. Boty s podrážkou, boty s tkaničkami bez zipů, jenom s tkaničkami na kurva tlusté podražce jak to mají hustí typci a taky některé kurvy, ne všechny, boty. Boty sou tu boty, do roboty, do temnoty, do prdele. A každý kdo chce jít stejným směrem měl by si koupit tyhle boty, boty co ho zavedou přímo tam, kam by nikdy nechtěl. Jsou levné jenom tři litry, ale je to kůže. Boty, boty,boty,boty…

Co jsme to za lidi?

Co jsme to za lidi? Tři hodiny spánku a k ránu políbit Markytánku? Nebo jíst do syta, hladovět do hladova a srát na vitamíny? Pít jak duha, srát na obecný úsuz rozumného množství a pak mít v hubě jak v pískárně? Kouřit už úplně všechno a nevydechovat nic? Tvrdit bez uzardění, že jsme prezidenti Zeměkoule, co víc sami tomu uvěřit, nemůže to být jinak a takoví lidé přece nepotřebují prdět do školních lavic. Takhle my žijeme, tohle děláme a podle toho i dopadneme. A to je na tom to zajímavé. Až takhle jednou dopadnem, tak to bude pořádná pecka. Žuch….

My to víme, to je na tom to zajímavé, vy kruťte hlavama a až to na nás přijde tak potom všem říkejte, že jste to říkali. Budete to říkat. A nejzajímavější je na tom to, že to budete říkat i svým dětem a vnukům a protože vy ty vitamíny na rozdíl od nás žerete ta i pravnukům. A oni si budou říkat, kurva ti chlapi to byli ale kanóni a vy si uvědomíte, že jsme fakt ti kanóni byli. Tralaláček páček schledáček suchaři suší!!!!

Tak tohle je už vážně smutné. Jedna z těch nejsmutnějších věcí kterou jsem v poslední době prohlídl. Smutné…