Mít tak alespoň vlastní planetku

Seděl tam v zaplivané putyce, manšestrovou bundu s vydřenými lokty přehozenou přes židli. Pálil cigáro a dírou mezi žlutými zuby vypouštěl dým. Hlt piva. Už páté. Oplácaná servírka se jako vždycky začínala pomaličku měnit v kundu, se kterou by rád strávil dnešní noc. Ještě dvě piva a bude ochoten zaplatit. Kostičkovaný ubrus byl čistý snad jen tehdy, když vyjel z pásů jakési továrny a i tomhle pochyboval. Omítka opadávala, ale nebylo to nic hrozného, stejně, co to tu Frank znal, tak tu bylo tak zakouřeno, že na nějaké posrané omítce vůbec nezáleželo. Už zase se snažil vypadat jako by byl něčím víc než ostatní, snažil se tvářit, že on k té opilecké lůze nepatří, on ne. On je něco víc. Věděl, že to není pravda a taky věděl že tím, že se snaží tvářit jako chlápek s posláním nikoho nepřesvědčí. Proč to kurva dělá, když to ví. Chtěl přesvědčit sebe. A občas se mu to kurva dařilo. Pak ale přišly tyhle chvíle, obvykle po pátém pivu, když byl sám, oplácaná servírka mu začala připadat jako kunda, se kterou by chtěl strávit dnešní noc a po dalších dvou pivech bude ochoten i zaplatit. Hergot byl úplně na hovno, stejně jako všichni ti kolem – nikdy nic nedokázal a chtěl na to zapomenout tak chlastal. Seděl tam a přemýšlel nad knížkou co četl když byl mladší. Malý princ cestoval po planetkách a na jedné z nich našel opilce, pil aby zapomněl. Frank se cítil mizerně, kdyby tak měl aspoň tu posranou planetku.