Čekání

Čekám a nevím nač. Čekám a nevím proč. Čekám na něco, co nepřijde. Přesto čekám. Čekám, i když každičká část mého já chce jít. Čekám. Čekám proto, abych nezklamal své blízké, čekám, abych neudělal hloupost? Ano, čekám. Toto čekání si krátím myšlenkami, kdy přijde čas, kdy nebudu muset čekat. Přijde? Zdá se mi to snad nebo většina lidí čeká celý svůj život? Čekání se pro ně stává přirozeností. Čekají, poněvadž kdo nečeká, nemůže býti přijat do společnosti, společnosti čekatelů. Do společnosti, která obdivuje ty, co nečekali. Nečekali a šli. Je to lehké? Ne. Alespoň pro mne ne. Čekám a je mi na zvracení. Čekám a mluvím o odchodu. Ale stále čekám. Čekám jen na vhodnou chvíli. Vlastně čekám na chvíli, kdy mi ono čekání připadne samozřejmostí a já se s ním budu moci smířit. Čekám a čekat budu. Umřu jako nedočkavý čekatel. Jako Idiot…