Život na Turkmenistán

A kdyby tady byl někdo, kdo by mi byl ochoten říct něco pěkného, asi by mě to ještě více nasralo. Nejraději jsem sám. Jsem rád sám v takových situacích. Nesnáším pomyšlení na to, že jednou budu bezdomovec. Opravdu mě to děsí – smetí, špína, zima, otravní lidi, žádný záchod, jedny a ty samé hadry, hrozné víno. Než bych takhle skončil, radši odejdu pást ovce do Turkmenistánu. Ale tam by to bylo asi to samé, smetí, špína, zima, otravní lidi, žádný záchod, jedny a ty samé hadry, hrozné víno. Turkmenistán je na hovno. Být bezdomovec je na hovno. Co mi zbývá? Možnosti jsou vyčerpány, poslední peníze jsou utraceny, lano je koupeno, uvázáno v prázdné stodole nějaké staré báby. Hlava je vstrčena dovnitř, židlička je zvrácena a tělo se škube v důsledku kurevsky špatného přívodu kyslíku. Tak končí život jednoho člověka, který zkusil vše, ale přežít prostě nešlo. I to se stává, ať se člověk snaží jak chce, když je život na Turkmenistán, nejde to jinak.