Já

Pouští své mysli jdoucí bos, v suchém suchu jak poslední nuzák žebrající o kůrku chleba. Sám a přeci odsuzován davy, hladov k smrti a přitom se dávíce zvratky, nihilisticky naladěn a přesto pln očekávání, že se vše v dobré obrátí. Odsouzen k bytí na svobodě, blízkými k nesnesení milován a přesto sám. Smrt není řešením, smrt je prohrou a přesto, co je snadnější než smrt, co je osvobodivší více než náruč zubaté smrtky, která kolem sebe zuřivě máchá kosou, aby vytrhala duše těm co tady tak moc chtějí zůstat a rozpolcené uhnívající individua, zde nechává. Snad se jich štítí, či snad pohrdání se ji zračí v oku, když si nás nenápadně prohlíží? Jen ať. Jen ať si mě tu nechá, já si počkám, až si sama pro mou černou duši přijde, nevydám se jí vstříc, ani kdybych byl sebe více odsuzován, sebe více trýzněn vlastní sebelítostí, sebe více milován milovanými, které zklamávám. Falešnou masku sobě nasazujíc vydávám se znovu a opět hrát svou roli, ve které zklamávám ostatní, snad i sebe a to je to proč píši tyto řádky. Jsem vyvrhelem, ničím jiným než nepochopeným, který nenabízí nic k pochopení.